Vyšel nový trailer na druhou řadu seriálu Star Wars: The Bad Batch
Včera vyšla upoutávka na druhou sezónu animovaného seriálu Star Wars: The Bad Batch. více »
10 nových Star Wars seriálů a projektů!
Dnes byly představeny nové projekty, hlavně seriály rozšiřující svět Star Wars. Máme se na co těšit, tak si je pojďme představit. více »
Zemřel David Prowse, představitel Darth Vadera v původních filmech.
V úctyhodných 85 letech nás navždy opustil herec a kulturista David Prowse. Tohoto herce můžete znát díky jeho impozantnímu hereckému výkonu Temného Lorda ze Sith, Darth Vadera. více »
Přehled: Yoda v The High Republic, světelný meč z plasmy, Bane a SW Squadrons
V dnešním přehledu se podíváme na Yodu a jeho nastoupení v sérii The High Republic, realistický světelný meč nebo poslední letošní Star Wars komiks. Jak se to má s Darth Banem a co nás čeká u Star Wars: Squadrons? více »
Ewan McGregor se rozhovořil o chystaném seriálu s Kenobim
Filmový představitel Obi-Wana Kenobiho, Ewan McGregor (49 let), se vrátí do role mistra Jedi po 16 letech od premiéry Star Wars Epizoda III: Pomsta Sithů. Kromě toho potvrdil v pořadu Graham Norton Show, že s natáčením seriálu se začne v březnu 2021. více »

Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana VI

Reklama
Autor: Evelynne Storm
Přidáno:8. Únor 2013 - 22:32
Přihlásit se k odběru

ÚTERÝ, 21:22 večer, U Výtržníkova žvance

Psychologie je složitá věda.

Ovšem pro budoucí Jedie, ochránce míru a spravedlnosti, soucitné strážce bezbranných a obratné diplomaty, je psychologie jedním z nejdůležitějších učebních předmětů, a já jsem v něm vždycky dosahoval výborných výsledků. Myslel jsem si, že když budu psychologii perfektně ovládat, její znalosti mi pomohou při takových úkolech, jako je tento. Splynout s davem. Poctivě jsem se tedy učil všechnu zadanou látku, a podle všeho jenom proto, abych teď zjistil, že to co nás v Chrámu učili, se v praxi použít nedá.

Bezva.

Aspoň ne na téhle misi.

Začínám si myslet, že mě na ni přidělili za trest. Docela by totiž popisu trestu odpovídala – je nepříjemná, otravná, omezující a nevím, za co jsem ji dostal.

Jo, vlastně. Dostal jsem ji, abych měl radost.

To se tedy povedlo.

Očividně nejsem jediný, kdo psychologii nerozumí.

Nejvyšší Rada v ní přímo plave.

Popravdě, teď bych se do archivu milerád vrátil. Nutně potřebuju studovat psychologii. Protože pokud jde o analýzu psychiky a vzorců chování zločinců a námezdních lovců, jsem úplně ztracený.

Ne tak ovšem naši mistři.

Těm se mezi lovce odměn podařilo zapadnout naprosto dokonale. Mistr Lui sedí na baru a zrovna si dává přátelského panáka s proslulým a extrémně nebezpečným zabijákem Bosskem, Mistr Piell zase s bandou gangsterů mastí karty. Za ty necelé tři hodiny, co tu jsme, je stihl obrat o dobrých 150 000 kreditů!

Zajímalo by mě, jestli jim pomocí Síly kouká do karet, že mu to tak jde, nebo je Mistr Piell prostě jenom rozený karbaník.

Nejspíš obojí.

Zvláštní ale je, že čím víc hráčů obere, tím víc lovců si s ním chce zahrát. Nechápu. Logice nájemných zabijáků prostě nerozumím.

Hlavně, když jí rozumí Mistr Piell.

Mohl by z nich ale místo kreditů začít tahat informace, ať můžeme jít domů.

Taky jsem se snažil mezi lovce odměn nějak začlenit, ale pazaak hrát neumím a alkohol mi mistr zakázal.

Čekal jsem, jestli si vzpomene.

Vzpomněl.

Nesmím ani nealkoholické pivo.

Ach jo.

Nezbylo mi tedy než předstírat nadšeného fanouška kluzákových závodů a sledovat přímý přenos, nebo tančit na stole.

Vybral jsem si kluzáky.

Na stolech nebylo místo.

Sledování kluzáků jsem vydržel asi hodinu a půl. Chápu, že nájemným zabijákům takové závody mohou připadat vzrušující, ale mě nebaví pořád dokola sledovat bezohledné závodníky, jak se donekonečna strkají a předhánějí jenom proto, aby se mohli v příštím okamžiku rozmáznout o nějakou překážku.

A aby se náhodou nestalo, že by náraz někdo neviděl, celý výjev je přehrán ještě čtyřikrát, zpomalen a náležitě okomentován.

Myslím, že detailnější může být snad už jen instruktážní video z jatek.

Nehledě na to, že z rozhovorů kluzákových fanoušků se o útoku na kancléře Palpatina zřejmě nic nedozvím, poněvadž tady je slyšet jen:

„Jeď, vole!“

„Sledujte, hoši! Takhle se aspoň řeže zatáčka, ha!“

„Makej, makej, makej, ty lemro líná! Vsadil jsem na tebe celej balík, tak to koukej vyhrát!“

A v neposlední řadě taky – „Tak, pánové, a je tuhej!“

Odsedl jsem si kousek od monitorů, abych měl klid a vzápětí se mi ozvalo u ucha: „Nechceš smrtičky?“

Sílo má.

Otočil jsem se po hlase a tam se na mě zubil dealer.

Pořádně jsem se na něj zamračil.

Nepochopil.

„Ptám se, jestli nechceš smrtičky!“ zopakoval a přátelsky mě šťouchl do ramene.

„Ne, díky. Nefetuju,“ vysvětlil jsem.

Ani tohle nepochopil.

„Ale měl bys, kámo. Ten tvůj výraz…“ zhodnotil znalecky a sedl si ke mně.

Kdepak. S takovými je nejlepší se vůbec nevybavovat a pomocí Mind-tricku je poslat rovnou domů.

Pokud možno ještě s poučením o důležitosti rozjímání nad vlastním životem.

„Asi jsi mě nepochopil,“ zkusil jsem opatrně a s důrazem na každou slabiku. „Já žádné smrtičky nechci!“

Dealer se rozzářil. „Já neprodávám jenom smrtičky,“ uklidnil mě. „Mám zboží všeho druhu a všech kvalit, stačí si jen vybrat!“

„Zmiz,“ vybral jsem si.

Nezmizel. Místo toho prohlásil: „Brácho, s tím tvým duševním rozpoložením budeme muset něco udělat…“ a začal do mě hustit názvy všemožných drog, jejich použití a účinky.

Včetně těch vedlejších a smrtelných.

Vzdal jsem to a objednal si hranolky.

Než jsme sem vešli, mistr mě varoval, že možná budu muset být celou dobu napojený na Sílu, abych z okolních rozhovorů něco slyšel. Záhy jsem zjistil, že v tom randálu, co tady je, musím být napojený na Sílu, už jenom proto, abych vůbec slyšel, na co se mě ptá obsluha.

A pak musím řvát jako o život, aby slyšeli oni mě.

Tohle místo je vůbec zvláštní. Tak moc se liší od našeho Chrámu!

Je to jako s tou psychologií. Jako se všemi předměty. Učil jsem se, získával skvělá ohodnocení a s nimi i pocit, že když tak dobře ovládám příslušnou látku, jsem připravený pro praxi, pro svět i pro život. A že čím víc se budu učit a číst, tím lepší Jedi se ze mě stane.

Byl to omyl.

Ačkoli znalosti jsou důležité, ty důležitější a pro život mnohem potřebnější věci se naučíte až praxí. A teprve tady a teď jsem si uvědomil, že se Jediem nikdy nestanu, dokud budu vysedávat v Chrámě. A můžu přitom klidně dopodrobna znát zeměpis všech známých planet a jeden za druhým vyjmenovávat letopočty převratných historických okamžiků; Jedie to ale ze mě neudělá.

Aby Jedi mohl pomáhat světu a dělat ho lepším, musí do něj nejdřív vstoupit a pochopit ho. A to se za zdmi Chrámu nestane. Tam je člověk velmi slepý, jak jsem zjistil, a má značně zkreslený pohled a představy.

Na svět venku prostě nejsme připravení. A já mám teď pocit, jako by mě z klidného tichého a křišťálově čistého jezírka, ve kterém jsem dosud žil, někdo bez varování hodil přímo do vroucí lávy.

A k tomu bych nevěděl, co to láva je.

Přesně takhle si připadám. Nerozumím vůbec ničemu.

Nechápu námezdní lovce. Nechápu fanoušky kluzáků. Nechápu ani toho dealera, který vedle mě už dvacet minut něco mele a vůbec mu nevadí, že ho neposlouchám.

I když musím uznat, že taková výdrž se jen tak nevidí.

Asi na těch drogách přece jenom něco bude.

Nehodlám se ale utápět v pocitu vlastní nepoužitelnosti. Prostě využiju tuhle pitomou misi, která mi byla přidělena, a kterou jsem zjevně POTŘEBOVAL, abych se naučil co nejvíc a byl zase o krok blíž k pochopení našeho světa.

Takové věci se totiž v holocronech archivu nenajdou.

I když, kdo ví. Třeba tam kdysi byly.

Kdysi dávno, předtím než se objevila správkyně jménem Jocasta Nu.

Stejně si to ale s Finleym vyřídím. Praxe nepraxe. To, že trpí katastrofickými vizemi ještě neznamená, že jimi musí otravovat ostatní, aby trpěli taky.

I když… jak tak pozoruju mistry, ti nevypadají, že by trpěli. Buď je to tím, že na tuhle záležitost byli připravenější než já, nebo se jim tady prostě líbí.

Začínám mít podezření, že jsem jediný, kdo se sem nepřišel bavit, ale plní misi.

Tedy plnil.

Teď si píšu do deníku.

Á, hranolky se nesou! Hurá! Už mám docela hlad.



ÚTERÝ, 21:38 večer, stále U Výtržníkova žvance

Myslel jsem si, že pokud se na nějakém jídle nedá nic zkazit, jsou to hranolky. Zvlášť pokud se dělají z polotovaru.

Ale to, co mi přinesli, se dá hranolkou nazvat jen díky tomu, že to tak vypadá.

Protože chuť je naprosto neidentifikovatelná.

Nabídl jsem dealerovi v domnění, že třeba na chvilku zmlkne.

S díky odmítnul a žvanil dál.

Naštěstí jsem se rychle naučil ho úspěšně ignorovat. Kdyby ne, obávám se, že po pár minutách jeho monologu by to nebyla hranolka, co bych mu chtěl nacpat do krku.

Pseudohranolek jsem snědl sotva pár a už ke mně přišel jeden z lovců.

„Dobrej lov!“ pozdravil. „Jsi tu novej, že?“

Asi jsem se poněkud unáhlil, když jsem tvrdil, že Nejvyšší Rada nerozumí psychologii. Naopak. Zdá se, že mistři v Radě přesně vědí, proč sem poslali zrovna nás tři. Protože čím víc se tady mračíte, tím víc vzbuzujete dojem skvělého společníka.

A přitahujete lidi.

Stačí se jen pořádně mračit.

Proto má Mistr Piell kolem sebe celý fanklub.

Lovci jsem neodpověděl. Jako by si toho ani nevšiml, kývl směrem k mojí večeři.

„Nejez to,“ radil.

„Proč?“

„Protože jinak tě bude zítra pořádně bolet břicho.“

„Jak to víš?“ zbledl jsem.

„Tady to věděj všichni,“ culil se. „Jsi tu novej, co?“

Aha. Ani jsem nemusel mluvit a už jsem se prozradil.

„Jo,“ přiznal jsem nakonec a odsunul talíř. „Takže hranolky si tady radši nemám dávat, je to tak?“

„Ale můžeš. Jenom je musíš zapíjet něčím pořádným a ne… džusem,“ odfrkl.

„Tvrdý alkohol zmírní následky požití špatného jídla?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Ne. Jenom tě z něj bude tak bolet hlava, že si ňákejch křečí v břiše ani nevšimneš,“ poučil mě a sedl si naproti.

„Nechceš smrtičky?“ ožil náhle dealer.

„Nechceš přes držku?“ opáčil lovec.

Dealer byl během dvou sekund pryč.

Tak takhle se to dělá!

„Viděl jsem tě sledovat kluzáky,“ začal lovec přátelsky. „Ale závody ještě neskončily a ty sedíš tady. Kvůli kluzákům jsi teda nepřišel. Co tady hledáš?“

Co hledám, co hledám…

„Hledám práci,“ plácl jsem.

„A pilotování kluzáku tě nezaujalo? Je to přece dobrá příležitost jak vydělat velký prachy.“

„To možná jo, ale vždyť je to pořád dokola!“ vzdychl jsem. „ Nejdřív nastoupí všichni piloti v plné slávě na trať. Pak začne závod. Minimálně jednomu se nepodaří nastartovat. Minimálně polovina nedojede první kolo. Ve druhém kole pak z trati vyletí ten zbytek – buď vlastním přičiněním, nebo je vystrčí některý ze soupeřů. Detaily se mohou lišit, ale každopádně přežije jenom vítěz a ti, co nenastartovali.“

Lovec si se zájmem zkřížil paže na hrudi. „Jsi docela bystrej,“ zkonstatoval. „Moh by ses nám hodit… Čím sis vydělával doteď?“

A tady jsem dostal možnost si začít trestuhodně vymýšlet. No co, naskytla se šance, tak jsem se jí chopil. Říká se přece, že pod svícnem je největší tma.

Ukázal jsem na deník.

„Vždycky jsem chtěl být spisovatel. Pak se mi podařilo sehnat místo novináře. Psal jsem články pro bulvár. Jenže pak jsem napsal velmi nelichotivý plátek o kancléři Palpatinovi a ten náš tisk zažaloval. Z práce mě vyhodili, navíc jsem musel zaplatit celou polovinu pokuty, kterou nám udělil soud. Musel jsem prodat všechno, co jsem měl. Tak mě napadlo, že tady bych možná sehnal někoho, kdo by mi pomohl se tomu bastardovi Palpatinovi pomstít.“

Lovec se začal usmívat. „Oslav svůj šťastnej den, mladíčku! Vybral sis správně. Tady je spousta lidí, kteří chtěj kancléře mrtvýho. Zrovna na něj chystáme boudu. Tentokrát už smrti neunikne!“

„Že by konečně dostal, co si zaslouží?“ zvolal jsem s předstíranou radostí a pokusil se o vtip: „Kdybych byl Jedi, řekl bych, že nás dohromady svedla Síla.“

Lovec se rozesmál. „Jo, přesně to ty bídáci říkaj. Ale kdybys byl Jedi, tak bych ti taky na místě prohnal střeva laserem, to si piš!“

Snažil jsem se zasmát, ačkoli mě právě polila vlna horka.

„Proberu to se šéfovou,“ slíbil. „Za chvíli by tady měla bejt. Určitě nebude proti. Dychtiví zabijáci jsou tady vždycky vítaní a pomsta bejvá tou nejlepší motivací.“

„Souhlasím! Pomstu kancléři!“ zahlaholil jsem vesele a připil džusem.

Poněkud nepatřičné, přiznávám, ale copak já můžu za to, že si mistr vzpomněl?

Lovec najednou zvážněl a změřil si mě pohledem. „Vypadáš nějak moc mladě, na to, že už máš za sebou první zaměstnání. Skoro bych přísahal, že jsi ještě dítě.“

Polila mě další horká vlna.

„To bude tím osvětlením tady,“ zalhal jsem spěšně.

Lovec si mě ještě chvíli prohlížel a pak se rozesmál. „No jo! V dobrý hospodě a s dobrým pitím v ruce nakonec všichni omládneme! Tak na zdraví!“

Nato dopil obsah svojí skleničky a šel se družit zase s někým jiným.

Docela se divím, že mi všechno spolknul. Mistr říkal, že námezdní lovci bývají velmi inteligentní.

No, v tom případě je tenhle tou výjimkou, která má za úkol potvrzovat pravidlo.

Pozitivum na téhle skutečnosti je, že se očividně velmi rychle učím. Navzdory mým očekáváním se mi podařilo infiltrovat mezi nájemné zabijáky. A možná se mi podaří i získat informace, pro které jsem sem přišel.

Problém je pouze v tom, že jsem právě rozehrál velmi nebezpečnou hru.

A ani nevím, kdo má být ta šéfová.

Doufám, že mě bude provázet Síla – jak mi popřál můj mistr, když jsem mu pomocí smluvených tajných znamení všechno sdělil.

Randál hospody přehlušil jiný randál.

„Héj, mladééj!“ huláká ze všech sil výjimka potvrzující pravidlo.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se řve na mě.

Ach jo.

Musím jít. Šéfová už zřejmě dorazila…

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
16 hlasů
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů