Hon: část 9 + závěr

Poslední zbytky žlutého slunečního světla se vytrácí, pouliční osvětlení je už nějakou chvíli zapnuté. Krčím se na přistávací plošině vedle holohlavé jedijky, která si pořád jezdí jazykem po zubech.

„Nemělas pít tu vodu,“ pošklebuju se.

„Taks mě měl upozornit, Ganzare.“

Potichu k nám zezadu přichází arporlanská dívenka následovaná Davekem Arbem: „Jak dlouho budeme ještě čekat?“

„Eryho říkala, že se má Dix objevit tak za… A, to by moh bejt von,“ ukazuju na přistávací plošinu o kus dál a níž, než je ta, na které se schováváme. Podávám Kyře dalekohled: „Je to fakt ten chlap, co vás napad?“

Chvíli pátrá a pak pozoruje. Nakonec mi s jaksi nerozhodným výrazem ve tváři kouká do očí.

„Tak co, je to on?“ ptám se znova.

„Jó to jo, ale,“ chvíli mlčí a střídavě sleduje mě a Onee, „nechci, aby se vám stalo to, co mistru Marrow.“

„Neboj, mistr Marrow proseděl snad víc jak půl života v archivu. Já věnoval šermu mnohem víc času. Navíc jsem ze čtvrtiny zabrak, nenechám si natrhnout… tuniku od kdejakýho otrokářskýho ničemy.“

Kyra se chvíli rozhoduje, jestli mi má věřit, a pak se nejistě vzdaluje z přistávací plošiny v doprovodu Arba.

Dole k sobě mezitím míří dvě postavy. Jedna je Eryho a druhá je urostlý zygerrian. Na chlupaté tváři se mu lesknou ostré zuby v úsměvu. Obě osoby se zastavují asi pět metrů od sebe.

„Zdravim Eryho, už se mi po tobě začínalo stýskat,“ promlouvá sarkastickým tónem Dix.

„Mně se po tobě nestýskalo,“ odsekává echanijka nakvašeně.

„Ale zlato, to bolí.“

„A to je teprve začátek.“ Lovkyně bleskově sahá po pistoli, ale než stačí zamířit, bič světla jí vyráží zbraň z ruky.

Zjišťuju, že Onee už se vedle mě nekrčí, nejspíš to šla obejít. Já zůstávám a poslouchám dál.

Postavy na plošině kolem sebe pomalu krouží, Eryho se snaží držet Dixe zády od mojí jedijské kolegyně.

„Přemoh sem i mistra jedi s jeho učednicí, myslíš, že ty máš proti mně šanci?“ vysmívá se zygerrian.

„Nařezal jsi starýmu dědkovi a malý holce, bravo, ale já nejsem ani jedno z toho.“ Eryho si odepíná z opasku bojovou tyč a rozkládá ji.

„Však to já moc dobře vim. Znám tě už dlouho. Zato tvoje kamarády vidím prvně.“

Dix se ohání bičem za sebe a strefuje do žaludku plížící se umbaranku. Mezitím se vrhá vpřed i Eryho, ale po prvním šťastném úhybu také dostává ránu do břicha.

„Ale mohlas je varovat, že mám jedijskej výcvik, Ery,“ mluví klidně zygerrian, zatímco se prochází po prázdné plošině.

Sázím na to, že mu arogance nedá než se mě pokusit vyřídit v jakž-takž čestném souboji, tak s rozběhem přeskakuju k němu. Skutečně se nepokusil mě srazit dolů. Nebyl to ani takový risk, sebevědomí z něj přímo čiší.

„Vítej, já jsem Taivor Dix. A jakpak zní tvé ctěné jméno?“ usmívá se falešně.

„To ti nepovim.“

„A co tvého mistra?“ otravuje dál.

„Jabba Hutt. Už jednou sem prokec svůj styl boje a bylo to dost nedávno. Skončil sem kvůli tomu v Kloubičově zábavnim parku.“

„Krowritch byl fajn chlap, ale jestli se mu něco stalo, je to fuk, obchod jsme uzavřeli.“

„Obchod s čim?“

„To ti zas nepovim já.“

Obě dívky se pomalu staví zpátky na nohy, Onee vypadá nejen rozbolavěle, ale taky hodně zaskočeně.

„Vy si myslíte, že se tu s váma hodlám zdržovat,“ usmívá se zygerrian.

Je mi jasný, o co se pokusí, a nechápu, jak jsem mohl přehlídnout stíhačku. „Nepouštějte ho k okraji!“ Můj výkřik není nic platný. Dix podráží Eryho nohy bičem. Všechno je najednou pomalejší. Snažím se ignorovat fakt, že se mi to konečně podařilo, a soustředím se na jediné. Zdá se, že si zatím nevšiml, že jsem se zrychlil pomocí Síly. Zapínám meč, až když jsem těsně u něj, a v tu chvíli se rychlostní rozdíl mezi námi vyrovnává. Na okamžik znejišťuju. Hlavou se mi honí všechna ta poučení, která do nás hustili v chrámu. „Tvůj meč znamená tvůj život, Gane,“ říkal vždycky Caleb Imsan, můj catharský mistr. Jenže nic takovýho jako můj život není od chvíle, kdy mě jako batole přinesli na Coruscant. Takže to byl kec a neni ani nic takovýho jako můj meč. Vrhám naslepo a doufám, že když už jsem dokázal zrychlit svoje pohyby, pomůže mi Síla strefit cíl.

Všechno se najednou pohybuje stejnou rychlostí jako já. Skončil jsem naležato, dívám se do vzpamatovávajících se očí echanijky, oba zaposloucháni do čím dál tím méně tlumeného řevu. Cíl jsem trefil, ale blbě. Zygerrian vylétá nad okraj plošiny, sedí ve stíhačce a má otevřený kokpit. V pravačce drží můj meč, levá paže mu chybí až po rameno, byl jsem blízko. „Tohle,“ cedí skrz zuby třesa zbývající rukou, „tohle si nechám.“ A mě to nějak netrápí.

Závěr:

„Podej mi šroubovák, Kyro,“ vystrkuju ruku zpod umyvadla.

„Ano, mistře.“

Neopravuju ji, stejně bylo tý holce tykání proti srsti. Navíc mám pocit, že by měla Jolyn respektovat určitý pravidla. Většina jediů se domnívá, že Calebův umírněný přístup na mě měl neblahý vliv.

„Díky.“ Utahuju šroubky nového filtru.

Nakonec rada působila docela spokojeně a na moje rozhodnutí vydat se do smradlavý části Coruscantu několik mistrů souhlasně přikývlo. Těžko říct, jestli si toho mám vážit, nicméně konečně pociťuju, že jdu správnou cestou. Jolyn Kyr Vesnar je teď moje padawanka, takže jsem asi úplně nezklamal.

Eryho na druhou stranu neměla od Dorianu dostat ani kredit, s tím, že jakožto lovkyně svůj cíl neulovila. Řekla jim pak, že se na vraždě jejich důstojníka nepodíleli jediové, ale otrokář Taivor Dix, za což dostala přibližně na drink. Když jsem jí nabídl, aby mi pomohla v mém plánu organizaci podkopat, skoro bych se vsadil, že v jejích ledových očích vyšlehl plamen.

Dveře syčí s krátkým vrznutím, když se otevírají. „Na to se pak ještě taky podívám.“

„To nech, je to takovej alarm,“ odpovídá Eryho.

Vylézám zpod umyvadla a umývám si v něm ruce. Voda je konečně čirá.

„Zaplatila bych ti, ale nemám čim,“ promlouvá echanijka.

„To neřeš.“

Uvelebuje se na vyblitě zelenym gauči a dává si nohu přes nohu: „Když myslíš.“

Chvíli na ni koukám, pootevírá ústa, jako by chtěla něco říct, a nakonec si to rozmýšlí. Její pohled na okamžik směřuje ke Kyře. Asi mi dochází, o co jde, tak promlouvám: „Nakonec bych ti měl možná poděkovat. Kdyby mě Arbo nepředal Krowritchovejm lidem, neměli bysme možnost vysvobodit Kyru.“

„Myslela jsem, že jsi Dixův kámoš z chrámu.“ Mimoděk si při tom hladí zjizvenou část obličeje.

Když už jsem jí všechno tak krásně ospravedlnil, nepociťuju tolik nárok na otázku, která mi teď vrtá hlavou. Nakonec to však stejně zkouším: „Čím ti Dix udělal tu jizvu, Eryho?“

„O sporák.“

Nasazuju tázavý pohled.

„Chtěl heslo k trezoru. Byli jsme… To je jedno. Nenechala jsem si vyhrožovat, ale přepral mě. Nakonec sem mu to pitomý heslo řekla, ale stejně mi nechal půl ksichtu seškvařit na sporáku.“

„Nejspíš propad temný straně. Nebyl jako dřív.“

„To je fuk, co se s nim stalo. Příště až ho uvidim, zabiju ho.“

Nevím, jestli jí takovou pomstychtivost vytknout. Není jedi a sama temný straně těžko propadne. Tak jen mlčím. A až přijde čas, pomůžu Eryho dostát svým slovům.