Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana II

Dřív než se pustíte do čtení, ráda bych vás upozornila, že teď sice píšu ostošest, ale jenom proto, že jsem zrovna nemocná. Rozhodně v budoucnu neočekávejte, že tady další díly budou přibývat tak rychle :)
Toť vše, přeji příjemnou zábavu :)
Vaše Evelynne

PONDĚLÍ, 9:05 ráno, v nejvyšším patře Chrámu

Sílo má.

Je teprve devět ráno a už mi tenhle den pěkně leze na nervy.

A aby toho nebylo málo, chce mě vidět Nejvyšší Rada.

A tentokrát vůbec netuším, o co jde.

Když si mě zavolali posledně, bylo to kvůli tomu, že jsem jim poslal anonymní dopis, ve kterém jsem si stěžoval na hodiny tělovýchovy s Mistrem Evenem Piellem.

K mojí smůle se ukázalo, že v Chrámě Jediů není nic anonymní.

Musel jsem se tedy okamžitě dostavit až do nejvyššího patra, kde dlí Rada Jedi, a všechno jim vysvětlit.

Tak jsem tedy zopakoval všechno, co jsem napsal do toho dopisu.

Vylíčil jsem jim, že často sportujeme ve velmi nepříznivých podmínkách.

Když je venku počasí, že by droida nevyhnal, Mistr Piell vyžene Jedie.

Skoro zásadně.

A musíme tam běhat pořád dokolečka jako šílení.

Nebo když prší, brodit se přes kaluže.

A co hůř.

Mistr Piell nás nutí házet do dálky replikami granátů a detonátorů a nesmíme při tom používat Sílu.

Vážně nesmysl.

Copak by někdy nějaký Jedi někam něco házel, aniž by si to pojistil Sílou?

Ne.

Leda tak odpadky do koše.

A ani na to bych moc nesázel.

Přece jenom, místnosti v Chrámu jsou hodně velké a odpadkové koše obvykle stojí jen na jedné straně. Komu by se chtělo pořád přecházet sem a tam jen kvůli jednomu obalu od čokoládové tyčinky sebrané v jídelně nebo slupce od joganky?

Na jedné přednášce nám ale Mistr Plo Koon říkal, že bychom svoje schopnosti vládnout Silou měli používat jen pro konání dobra a pomoc ostatním, ne pro naplnění nějakých osobních sobeckých cílů a už vůbec ne Sílu zneužívat pro vlastní pohodlí.

Hm.

Mistr Plo Koon zřejmě nejí čokoládové tyčinky.

A Mistr Windu nejspíš nikdy neměl hodinu tělocviku s Mistrem Piellem.

Jinak by se ho tak nezastával.

Vysvětlil mi, že náplní hodin tělovýchovy je, krom zdravého protažení těla na čerstvém vzduchu a udržování kondice, také příprava budoucích Jediů na terénní podmínky, které prý bývají příznivé málokdy. A je prý proto zcela v pořádku, když se občas proběhneme i v dešti.

Jo, řekl OBČAS.

Je vidět, že Nejvyšší Rada vůbec netuší, co se na hodinách tělocviku děje.

Hlavně že vědí, kdo jim posílá anonymní dopisy.

Pak se mě Mistr Windu zeptal, proč jsem se obtěžoval s posíláním psané stížnosti místo toho, abych za nimi přišel rovnou.

Vysvětlil jsem mu, že jsem celý život žil v přesvědčení, že anonymní stížnost bude víc anonymní, když se napíše a pošle, než když ji dotyčný přednese osobně.

Očividně jsem se spletl.

Vyjde to úplně nastejno.

Nato mi Mistr Windu pochválil mou slohovou stylizaci a doporučil mi, abych si příště podobné problémy vyřešil s Mistrem Piellem sám.

Nejen, že Mistr Windu nejspíš nikdy neměl hodinu tělocviku s Mistrem Piellem, ale začínal jsem mít podezření, že se s ním ještě ani nesetkal.

Jasně, zas tak náš Chrám velký není. Ale stejně. Jak jinak by mohl něco takového říct?

Mistr Piell je jediný Jedi, který se dokáže zakabonit snad ještě víc než můj mistr.

A to už je co říct.

No vážně. Kdyby na Mistrovství Galaxie existovala disciplína v mračení, ti dva by soupeřili o pohár.

A Mistr Piell by možná i vyhrál. Je starší, takže bude mít větší praxi.

Povídá se, že Mistr Windu dokáže zastrašit nepřítele pouhým tasením svého meče.

Myslím, že Mistr Piell by klidně zvládnul zastrašit nepřítele pouhým pohledem.

I bez titulu Mistra Galaxie.

Možná to bude tou jizvou, která se mu táhne skoro přes celou levou polovinu obličeje. Dodává jeho výrazu na ďábelskosti. Ale především taky na RESPEKTU.

Když vám na tělocviku Mistr Piell řekne „Házej!“, tak házíte, i když zrovna nevíte, co máte házet kam.

Ale házíte. I bez Síly, když to chce. Protože se prostě snažíte všemožně zabránit tomu, aby vznikla i sebemenší šance, že se rozčílí.

No dobře, Mistr Piell je Jedi, takže se hned tak nenaštve. Všichni vědí, že se Jediové nenaštvávají.

Ale taky vědí, že když už se některý naštve, obvykle to s tím, kdo ho naštval, nedopadne nejlíp.

Tak třeba takový Darth Maul.

Tenkrát naštval pouhého PADAWANA - a skončil přeseknutý vejpůl.

Provokovat Jedie tedy může být velmi nebezpečné. Jak v královském paláci na planetě Naboo, tak při hodinách tělocviku.

A Mistr Piell je možná enormně malý, ale jeho pohled by dokázal zabíjet.

Tak jsem se tedy Nejvyšší Radě jen zdvořile uklonil, poděkoval, že jsem jim mohl osobně přednést anonymní stížnost, a radši vycouval ze dveří.

A i když se na mě Mistr Windu povzbudivě usmál a popřál mi, ať mě provází Síla, jestli si myslel, že za Mistrem Piellem s něčím půjdu dobrovolně, tak podle mě zrovna nemyslel.

Za Mistrem Piellem se s takovými věcmi přece nechodí.

Pokud tedy nechcete skončit přeseknutí vejpůl.

A to já ne.

Takže dál chodím na tělocvik a házím, když řekne „Házej!“.

Tentokrát jsem ale Nejvyšší Radě žádné neanonymně anonymní dopisy neposílal, takže vůbec netuším, co by mohli chtít.

Třeba mě jenom chtějí vidět.

A popovídat si.

Nebo se zeptat, jak to šlo s Mistrem Piellem.

No, vzhledem k tomu, že ještě žiju, tak by jim mohlo dojít, že jsem za ním nebyl.

I když Mistru Winduovi asi ne. Ten ho vlastně nezná.

Zrovna čekám, než mě pustí dovnitř. A protože je to napětí a nervozita k nesnesení, krátím si chvíli tím, že píšu.

Můj mistr je tady taky.

A taky si krátí chvíli.

Stojí kousek ode mě a mračí se na dveře.

Ráno na snídani si ke mně přisedl a zdvořile se mě zeptal, jak jsem se vyspal.

Odpověděl jsem mu, že nic moc.

Zeptal se proč.

Já na to, že jsem do půlnoci hledal světelný meč. Který jsem, jak se nakonec ukázalo, měl celou dobu pod polštářem.

Mistr Lui se zasmál (nebo co to bylo), shovívavě se na mě podíval a poučil mě:

„Daimone, až budeš příště něco hledat, tak neplaš a nelítej po celém Chrámu. V klidu si sedni a zkoncentruj svou mysl. Síla ti napoví, kde se ta hledaná věc nachází. Ušetříš si tak procházení všech učeben a úklidového sektoru.“

?!

„I když nechápu, proč jsi svůj meč hledal zrovna tam.“

„Ze zoufalství, mistře,“ vysvětlil jsem mu a zaskočeně upil trochu čaje. Nedokázal jsem přijít na to, jak je možné, že ví, že jsem prohledával všechny učebny v Chrámu, a taky jak může vědět, že jsem se byl podívat i ve skladu na úklidové droidy.

Přiznávám, že byla hloupost se chodit dívat zrovna tam, ale taková vidina krystalové jeskyně na Ilumu dokáže vyděsit natolik, že přestanete racionálně uvažovat.

Ale stejně by mě zajímalo, kdo mě prásknul. Jestli ti droidi, co tam zrovna odpočívali, nebo ta užvaněná uklízečka, kterou jsem musel vzbudit kvůli přístupovému kódu.

Můj mistr jako by mi četl myšlenky, řekl:

„Před chvilkou jsem před jídelnou zaslechl, jak paní uklízečka líčí kuchařkám, že ji v noci vzbudil nějaký mladý Jedi, který se prý mračí natolik, že při špatném osvětlení připomíná nájemného zabijáka.

Napadlo mě, že to asi budeš ty.“

„Aha,“ zabručel jsem. To poslední co chcete po ránu slyšet je, že vypadáte jako vrah.

Mistr Lui se ale zase zasmál.

„Takže si pamatuj, co jsem ti řekl. Příště se zklidni a zkoncentruj a místo strašení uklízeček zkus radši meditovat.“

„Ano, mistře,“ slíbil jsem.

A pak mi oznámil, že se prý mám dostavit před Nejvyšší Radu.

Což je další z věcí, které po ránu neslyšíte rádi.

V té chvíli jsem si to tak ale nebral, protože jsem měl radost, že mám takového mistra, jakého mám. Nikdy se na mě nezlobí. A vždycky mi pomůže.

Dlouhou dobu jsem nedokázal pochopit, proč můj mistr, i když je tak moudrý a hodný, není členem Rady Jedi. Nakonec jsem usoudil, že je to proto, že v Nejvyšší Radě nechtějí, aby se tam na ně někdo v jednom kuse mračil.

Vím, o čem mluvím – z tohohle důvodu se mnou nikdo nechce sedět u oběda.

No, aspoň má můj mistr víc času na mě.

Kdo by mi jinak odposlouchával hovory uklízeček?

Á, dveře se otevřely. Musím dovnitř.

Ach jo.