Ve službách Impéria - I.

***
Tato povídka začala vznikat v prosinci 2011. Postupem času jsem si uvědomil, že by možná bylo dobré vyslechnout si názor jiné osoby… a tak jsem zapátral, kde by se dalo to dílko zveřejnit a případně požádat o reakce. No a od ledna 2012 jsem začal působit na serveru Pište-povídky.cz . 17. ledna jsem vložil první kapitolu “Impéria” a netrpělivě očekával názory a rady. Sešlo se jich požehnaně a byl jsem rád za jakékoliv postřehy, které mne mohly posunout vpřed. Nyní, po roce, vkládám postupně přepisovanou verzi.. a pokud by někdo toužil vidět i obrázky, budu hotové kapitoly zveřejňovat na svém osobním blogu.
***

I.Problém

Pronikavé pískání budíku naplnilo celou místnost. V šeru se nedaly přesně postihnout její rozměry, ale působila dojmem malého apartmá v jednom z mnoha hotelů na Coruscantu. Postava ležící na široké posteli se s trhnutím probrala. Byl to mladý muž, přibližně pětadvacetiletý, a když s nevrlým výrazem vypnul budík a vstal, bylo vidět, že je vysoký bezmála dva metry a poměrně pohublý. Opsal rukou půlkruh nad nočním stolkem a na stěně se pomalu začala odsouvat panoramatická okenice. Extrémně odolné křemičité sklo bylo vsazeno do pevného rámu z oceli a minimálně čtyři decimetry tlusté. V zorném poli se obyvateli apartmánu rozprostíral vesmír, kam oko dohlédlo zářily myriády třpytivých bodů rozsypaných v černi nekonečného prostoru. Ale on, Ian Tarquin, ID 6237, nevěnoval nádheře za oknem jediný pohled. Unaveně vklopýtal do koupelny a dopřál si vodní masáž, která alespoň trochu odplavila malátnost. Moc toho za posledních pár dní nenaspal.

Když vyšel ven, složité dveře se za ním zavřely s tichým cvaknutím. Jako většina dveří zde, i tyto se daly odemknout pouze patřičným RFID čipem. Z vestavěné skříně v jedné ze stěn kajuty vytáhl obal s uniformou. Ze zvláštního napínáku stáhl boty a z poličky vyndal uzamykatelnou schránku s kódovými válečky. Oblékl se a vrhl na sebe spokojený pohled do zrcadlových posuvných dveří. Šedozelené sako s hodnostním proužkem kapitána, stejnobarevné kalhoty a vysoké kožené boty v lesklé černi. Impérium na svých věrných nešetří, pomyslel si, sebral z věšáku čepici a vyšel na chodbu. Po dvou krocích se zastavil a spěšně se do kajuty vrátil. Z nočního stolku vylovil komunikátor a připjal si ho na opasek. Otočil se na patě a zamířil chodbou k výtahům. Za jeho zády se dveře opět plynule uzavřely. Mezi jejich křídly se ovšem krátce, intenzivně zavlnil vzduch, jak něco vklouzlo uvnitř.

ESS (Experimental SpaceShip) Vulture bylo nové, prototypové plavidlo, první svého druhu. Při čelním pohledu mělo tvar písmene T. Zatímco vysoká a úzká kýlová část byla plná technického zázemí a energetických zdrojů, plochá a široká svrchní část byla určena pro hangáry, obytné kvadranty, řídící centra a pro hlavní zbraň. Na zádi byly připojeny tři reverzibilní trysky hnacích motorů a dotvářely tak podobu s uprchlickým korábem staré republiky, těsně před vítězným převratem Impéria. Velikost se ale lišila podstatně. Lodi uprchlíků měly kolem 200 metrů délky, zatímco Vulture dosahovala více než desetinásobku. Větší už byly jen hvězdné křižníky Destroyer a obří bitevní lodě třídy Executor. Tvar uprchlické lodi – tak odlišný od zahrocených korábů Impéria – byl zvolen kvůli velké kýlové ploše, kde měla Vulture umístěny gigantické výměníky tepla. Provoz hlavní zbraně lodi – laserového děla – byl natolik energeticky náročný, především díky chlazení jednotlivých komponent, že by celková energie jednoho výstřelu stačila k provozu ústředí flotily po celý rok.

Výtah zastavil o třicet pater výše, na jednom z pater energetického ústředí. Ještě než se otevřely dveře kabiny, zachrastil v komunikátoru hlas: „ID6237, ohlaste se okamžitě u velitele lodi. Konec.“
Ian potvrdil přijetí zprávy a vykročil koridorem k řídícímu centru. Po deseti minutách dorazil ke dveřím velitele. Zaklepal na dveře. Téměř okamžitě se odsunuly stranou a on mohl vstoupit. V místnosti byl široký stůl, postavený proti dveřím a za ním se rozprostíralo okno, přímo v podélné ose lodi. Mezi stolem a oknem stálo otáčivé křeslo s vysokým opěradlem děleným vprostřed, obrácené k Ianovi zády. Z majitele křesla tak byl vidět pouze pruh šedozelené uniformy a černé vlasy, prokvétající šedí. Pak se zavřely vstupní dveře a obyvatel kanceláře řekl: „Klidně se posaď, Iane a pověz mi, jak se ti zatím líbí v kosmu.“

Tak familiérní jednání samozřejmě mělo svůj důvod. Ian Tarquin se ve skutečnosti přepisoval Tarkin a byl synovcem admirála flotily Willhuffa Tarkina, velícího důstojníka Vulture na její první zkušební plavbě. Ianovi rodiče zahynuli ještě před jeho šestými narozeninami, a tak se ho tehdy plukovník, dnes už admirál, Tarkin ujal, jako svého syna. Kromě nich ale na palubě nikdo neměl o jejich příbuzenství ani ponětí. To, že zvolil tak podobný pseudonym byl rozhodně geniální nápad. Kolegové sice utrousili pár vtípků, ale dál se nikdo nedostal. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma.
„Je mi tu dobře a i když práce je dost vyčerpávající, jsem rád, že nemusím sedět v kanceláři. A strýčku, moc děkuji za kajutu, je velmi pohodlná,“ odříkával Ian s mírně skelným pohledem. Tak ho sem volal jen kvůli tomu, no nazdar, takhle mi to inkognito dlouho nevydrží, napadlo Iana.
Jenže jeho strýc prohlásil: „Mně neděkuj, to všechno zařídil přímo Císař. Jako odměnu za tvůj geniální komunikační systém.“

To byla pravda. Mladý Tarkin totiž vymyslel lepší a bezpečnější způsob dorozumívání přes interkom, takže každý voják, člen posádky nebo důstojník měl svou vlastní subfrekvenci pro vysílání i příjem. Spojení zajišťovala automatická ústředna, která přiřazovala v reálném čase jména a kódy k osobním subfrekvencím. Na jakémkoliv komunikátoru pak stačilo nastavit osobní vlnovou délku prostřednictvím voperovaného RFID čipu. Ian na ten systém přišel na kadetce a součástí odměny – protekčního přidělení na loď – zřejmě byla i perspektiva lepších ubikací.

Ale jeho strýc dál hovořil: „Poslední dobou dostávám podivná hlášení. Malé krádeže, opakované bezdůvodné poruchy, atakdále. Nechci plašit lodní oddělení bezpečnosti, tak tím pověřím tebe, taky proto, že ty bíločerné krysy z ISB nemůžu ani cítit. Vyber si dva nebo tři kolegy a zjistěte, co za tím je.“
Tak o tohle šlo, pomyslel si Ian. Podle toho, jak očividně bezstarostně se tváří, uvažoval v duchu, z toho má dost těžkou hlavu. Vzal si od strýce pověření a hlášení, rozloučil se a vyrazil zpátky na ústředí. Při podrobnějším čtení došel nakonec k názoru, že se bez pomoci kolegů obejde, požádal akorát, aby mu byla podobná hlášení zasílána v kopiích.

Jeden z prvních raportů mluvil o podivných poruchách konzol počítačů v reaktorovně. Vydal se tedy dolů, do kýlní ploutve, kde byly reaktor a jeho podpůrné systémy umístěny. Velící tohoto úseku ve svém hlášení popsal, že konzole se uvnitř uzamčené místnosti několikrát samostatně aktivovaly a některé si samy zadaly sekvenci příkazů, kterými se přetížily a vyhořely. Cestou dolů Ian přemýšlel, co to mohlo způsobit a došel k názoru, že si vyžádá záznamové disky holokamer a v 3D komoře si v klidu záznam projde. Když dorazil k reaktoru, blížil se čas oběda. To se mladému Tarkinovi hodilo. Vešel do kabinky na toaletách a rychle si sejmul své hodnostní označení z uniformy. A z důstojníka byl rázem kadet, stejný jako všichni ostatní. Z kapsy vytáhl nápadné, slabě dioptrické brýle na čtení a takto „maskován“ se zamíchal do davu vojáků, spěchajících do kantýny.

O hodinu později, už v korektní uniformě, klepal na dveře velitele úseku. Kadeti se ukázali jako bohatý zdroj informací, protože u jídla drbali jako staré baby. Ještě, že mám tak dobrou paměť, ušklíbl se pro sebe. Kdyby toho bylo víc, asi už bych potřeboval rekordér.
Ze zamyšlení ho vytrhlo strohé: „Dále!“
Když vstoupil do kanceláře, plukovník Atta ho uvítal slovy: „Napadlo mě, že přijde spíš jeden z těch černobílejch čmuchalů. Ale stejně jste tady kvůli tomu hlášení, co?“
„Ano, máte pravdu,“ odpověděl Ian, a raději předstíral, že nezachytil Attovu averzi k ISB. Uvědomil si, že místnost může být sledovaná a umínil si, že někdy v klidu projde energetické odběry lodi a podívá se po nesrovnalostech. Teď a tady však naprosto klidně prohlásil: „Netěší mě to stejně jako vás, ale je to má povinnost. Můžete mi tedy říci, co se vlastně stalo?“

***

Paže už ji pálila tak, že se musela kousat do rtů, aby nekřičela. Před očima jí přebíhaly mžitky, jak se rozhlížela místností. Postel, stůl, židle, to vše bylo lákavé a zvalo k odpočinku, ale byla tak vyčerpaná, že nemohla udělat ani krok. Skoro poslepu nahmátla přepínač a stiskla jej, nehledě na riziko, které tím na sebe brala. Bolest byla silnější než strach. Nohy se jí podlomily a svezla se na zem. Pak už byla jen tma…

***

„No a to bude asi tak všechno,“ dokončil plukovník.
„Takže na záznamu nikdo není zachycen?“ zeptal se Ian vcelku zbytečně, protože scénu viděl na stolním holoprojektoru před sebou.
„Vůbec nikdo.“
„V tom případě si od vás vyžádám záznam na podrobnou analýzu. Mohl být někým upraven.“
Ian vstal ze židle, sebral holodisk z přehrávače a otočil se k odchodu. „Děkuji za záznamy a za váš čas,“ řekl s úsměvem a zmizel ve dveřích.

Interkomem si vyžádal informaci, která z holografických kabin je volná. Odpověď přišla rychle: „KABINA A, PODLAŽÍ mínus 25,“ zachrochtal automat. Mohli prosadit nějakou mladou, příjemnou spojovatelku, pomyslel si, namísto toho tupého, neosobního droida. Vzápětí si v souladu s logikou namítl, že by to ta holka neměla lehký, sama na lodi s dvěma tisícovkama stormtrooperů a dalším tisícem kadetů, důstojníků, údržbářů a císařvíčeho. Vzpomínal si, když za strýcem přijela jeho chráněnka Daala. Celý můstek na starém hvězdném křižníku na ni mlsně pokukoval a poslintával blahem, kdykoliv se usmála jejich směrem. Daala prostě věděla jak na starší muže zapůsobit. Vůbec se nezměnila od dob svého studia. Byla o rok níž než Ian na stejné Imperiální kadetní škole a dost dobře spolu vycházeli, ovšem jeho typ nebyla. Na druhou stranu, to, že je strýcovou milenkou právě ona, potvrzovalo, že jeho strýček má ten nejlepší vkus. Protože panovačná teta, kterou musel Ian oslovovat Lady, arogantní Thallasa Tarkin, mu lezla krkem, rád pomáhal svému strýci vytvářet důvěryhodné alibi, kdykoliv se s Daalou „doučoval manévry a strategii“.

V mírně nostalgické náladě vystoupil na 25. záporném a zamířil ke kabině A. Zamkl za sebou vchod a vložil disk do jednotky. Celá kabina byla ocelová krychle, která generovala manipulovatelné projekce z holodisků v reálném čase. Projekční zařízení ve stěnách nyní vytvořila dokonalý 3D model místnosti, který se měnil s časem. Ian si sedl na židli a projížděl záznam nejprve zrychleně, některé podezřelé pasáže si však nechal zvětšit a mnohonásobně zpomalit.

Když signalizační luminofory na chodbách změnou barvy označily nástup další směny, skončil. Byl si jistý, že v místnosti s konzolami bylo celou dobu něco, co kolem sebe čeřilo vzduch a pro lidské oči to bylo neviditelné. Protáhl se, pro dnešek toho měl dost. Volným krokem se vracel do kajuty. Cestou si umínil, že si vyžádá několik trooperů s integrovaným termovizorem, takže budou moci porovnat optickou a tepelnou stopu sledovaných objektů. I skrytý a tedy neviditelný objekt vyzařuje teplo, pomyslel si spokojeně. Ponořen do myšlenek vystoupil na svém podlaží z výtahu. Výměna směn byla v plném proudu, takže chodbou pluly davy lidí oběma směry. Když mezi důstojníky ze skončené směny poznal kolegu z kadetní školy, pokynul mu na pozdrav a počkal, až k němu dojde. Kapitán Stan Grashof jr., velitel pohonářské servisní stanice se zazubil a řekl: „Čau Iane, tak jak ti bzučí dráty?“
„Je to nějaký divný, máme spoustu výpadků. Skoro jako sabotáže. A u vás nic?“
„No když o tom mluvíš, mám něco, co se stalo před mým nástupem do služby. Chtěl jsem o tom zrovna psát hlášení. Chlapi z noční zjistili, že někdo přeřezal spojky mezi stupni hyperpohonu. Opravený to měli hned, ale když odcházeli, jeden z nich našel tohle na jedné z nosných traverz.“
S tím vytáhl ze schránky na opasku cár bílé látky. Ian látku promnul mezi prsty a pozvedl obočí. „To je tetramylar...myslíš že tohle nosí náš sabotér? Jestli jo, tak jsme v loji.“ Tetramylar byla látka, která dokázala tepelným detektorům pěkně zamotat hlavu, protože průchodem tepla vyzařovala slabé rádiové vlny na frekvenci, která s úspěchem rušila většinu elektronických přístrojů.
„Hele, jestli na tom makáš, tak si to vem, hlášení ti dodám zítra. Teď už musím letět, mám holotelefon s přítulkou a nerad bych něco takovýho propás,“ rozloučil se Stan a rychlým krokem zamířil do své kajuty.

Ian kývl spěchajícímu příteli na pozdrav a zamířil ke své buňce. Přiložil zápěstí na snímač, systém prověřil jeho RFID a dveře se otevřely. Vstoupil a veřeje za ním opět zacvakly. Prošel předsíní, ani se nevyzul z bot, vešel do obytné místnosti a strnul. V jediném okamžiku mu bylo jasné, že to, v čem se právě ocitl, slovo “problém” ani zdaleka nevystihuje.

Na podlaze ležela dívka v bílém, přiléhavém overalu bez rukávů, očividně v bezvědomí. Na pravém předloktí jí, zčásti pod zvláštním náloketníkem, zářila krvavě rudá skvrna.