Skrze Sílu III.

Inn vzbudil až zvuk otevírajících se dveří, zděšeně nadskočila a byla okamžitě vzhůru. Přišla si pro ni stejná skupinka jako minule. Stormtrooper ji nasadil pouta a vyvedl ven. Posadili ji do výslechovky ke kapitánovi.

„Jméno,“ vyštěkl kapitán hledě do datapadu.
„Innab Aowe,“ odpověděla automaticky.
Už to zase začalo, stejný kolotoč jako poprvé. Po několika kolech změnil taktiku: „Nejspíš vám nedochází, že tohle neskončí, dokud mi neřeknete pravdu. Proč to děláte? Proč to prodlužujete? Ani mě to nebaví. No, řekněte.“ Když ji „vyslýchal“, jasně z něj cítila, jak ho to baví, a proto ji děsil.
„Já… já jsem se zapřísáhla, že… že budu mluvit pravdu,“ vykoktala miraluka.

Důstojník si přehnaně povzdechl, nesouhlasně zamlaskal a odešel. Inn se začala zmocňovat úzkost, byla zahnaná do kouta. Tušila, že přijde to samé jako předtím. Krev ji začala tepat v levém předloktí. Zatnula zuby bolestí.

Markus právě přicházel na svou směnu u cely pašeráka, když se z toho nechutného místa znovu ozval dívčí jekot. Prosil Sílu, aby jí už dali pokoj. Sotva se postavil na stráž, došel si pro něj mladičký imperiální důstojník s doprovodem.
„Poručíku Lyelli, byl jste vybrán do dozorčí stráže v místním vězení,“ prohlásil povýšeně mezitím, co Markus salutoval.
„Okamžitě se hlaste u vedení, sdělí vám podrobnosti,“ otočil se mladík a bez odpovědi pochodoval pryč. Jeho doprovod se vystřídal s Markusem, kterému nebylo jasné, k čemu to divadlo. Aspoň nemusel poslouchat ten zoufalý křik.

Tentokrát se Inn vzbudila kvůli předloktí pravé ruky. Obě dvě ruce měla obvázané bactovým obvazem a při každém pohybu jí vystřelovala do hlavy ostrá bolest. Vedle sebe našla znova misku polévky, ale k ní byl ještě krajíc okoralého chleba. Vše dychtivě zhltla. Byla tak unavená, že ani nevnímala jemné pohyby Síly.

Zrovna když se chtěla uložit ke spánku, přišli si pro ni. Stormík jí nasadil pouta, ale bylo něco jinak, na chodbě jich čekalo víc. Zařadili miraluku před druhého vězně. Byl to bothan středního věku a tvářil se nezaujatě, ovšem zářila z něj nervozita a napětí.

Eskadra stormtrooperů je provedla základnou a skončili v hangáru. Naložili je do speederového vězeňského transportu, který byl rozdělen na jednotlivé cely. Obsadili jen dvě ze čtyř.

Byli drženi za silovým polem, takže vězni na sebe viděli. Inn si sedla do rohu, aby se mohla opřít a odpočívat, a bothan sebou plácl rovnou doprostřed. Únava zamlžila miraluky myšlení a pomalu odplouvala do sladkého spánku. Transport při startu poskočil, což Inn vrátilo zpět do reality. Kolem jejího spoluvězně se zformovala aura zvědavosti a nervozity. Už to nevydržel, musel se zeptat.

„Na vraha nevypadáš,“ začal neohrabaně.
Miraluku tím překvapil, ale dlouho se nerozmýšlela: „Chcete slyšet, že vy jo?“
Bothan se uchechtl, tohle nečekal.
„Nikoho jsem zatím nezabil. Mimochodem, jmenuju se Rob.“
„Já jsem Inn.“
„A cos vlastně provedla?“ osmělil se.
„Žiju a ty?“
„Ticho tam!“ křikl nejbližší stormík.

Bothan se na miraluku omluvně pousmál. Inn chápavě kývla hlavou a schoulila se do příjemnější polohy. Robova aura se po jejich krátkém rozhovoru změnila, zvědavost zcela ustoupila a nervozita se sice zmírnila, ale neustoupila úplně. Cesta byla dlouhá, a když už miraluka usnula, náhlý otřes ji zas probudil. Po zbytek letu už spolu nepromluvili.

Po přistání zase utvořili formaci s vězni uprostřed. Inn netušila, kde jsou, ovšem jakmile vylezli z transportu, bylo to jasné. Vysoké zdi se strážními věžemi, zamřížovaná okna a spoustu vojáků. Tedy dozorců, ale vypadali spíš na vojáky. Miraluka se zděsila nad zjištěním, že její drobná postava se určitě stane terčem útoků ostatních kriminálníků. I z Roba bylo cítit určité překvapení.

Oba dva se zastavili a žasli nad tou velkolepou pevností. Odsud nikdo nemůže utéct!
„Nezastavujte!“ vyštěkl jejich doprovod a Rob dostal prudkou ránu pažbou, Inn jen popostrčili. Bothan chtěl něco namítnout, ale miraluka mu Silou naznačila, aby to nedělal. Sice nevěděl proč ani jak, ovšem najednou mu to přišlo jako špatný nápad.

Markuse si zavolal přímo kapitán.
„Poručíku, jsem rád, že jste přišel,“ začal zdvořile nadřízený.
„Pane,“ zasalutoval Lyell.
„Měl bych pro vás speciální úkol. Je to velmi delikátní záležitost. Máte zájem?“
„Samozřejmě, pane.“
„Jistě jste si všiml našeho nového vězně, té miraluky. Slyšel jste o miralukách?“
„Ano, pane. Nemají oči, místo zraku používají Sílu.“
„Inkvizitor nebo jiný agent na ni nemůže dohlížet, jenže ona je velmi nebezpečný špeh, a proto jste tu vy. Váš úkol je hlídat jí na každém kroku, a když uteče z vězení, vy ji budete následovat. Máme pro vás, poručíku, připravené krytí ve věznici, ovšem po jejím útěku budete předstírat, že jste zradil Impérium.“
„Pane, ale to-“ kapitán utnul námitky vztyčeným ukazovákem.
„Jděte, transport je už připravený.“
Lyell pozdravil a odešel. Byl cizí loutkou a to mu hodně vadilo.

Markusovi vrtalo hlavou, proč zrovna on dostal tuhle misi. Zrovna Innab Aowe, miralucká mladá dívka, si to podle něj nezaslouží. Vždycky ji po očku sledoval. Připojil se k družstvu, které mělo na starosti převoz, až před celami. Nejdříve vyzvedli toho pašeráka, Robuf se jmenoval. Svou postavou převyšoval všechny své věznitele. Z druhé cely vyvedli drobnou dívku. Obě předloktí měla ovázána, šaty byly již roztrhané a na očích měla jakýsi cár látky.

Ze svého úkolu nebyl Lyell nadšený, trápilo ho to. Co když uteče? Bude se k ní muset dostat. Nechtěl zklamat někoho tak mladého. Bylo to proti jeho principům. I přestože ho Impérium tolikrát zklamalo, zachoval si ideály o spravedlnosti a cti. Nejspíš proto se nikdy nedostal do vyšších funkcích.

Provedli kriminálníky základnou a naložili je do transportéru. Markus zaujal postavení nejblíže celám přesně podle protokolu. Bothan začal hovořit k miraluce a Lyell slyšel každé jejich slovo. Pak mu došla trpělivost, akorát by ji nasadil špatné myšlenky.
„Ticho tam!“ křikl napruženě.

Najednou ho ovládl ochranářský pud a nechtěl, aby jí kdokoli jakkoli ubližoval. Slíbil si, že jí ochrání, že jí ve vězení nikdo nezraní. Kdyby jen tušila… Za každou tou bílou helmou se skrývá člověk. Člověk s pocity a každý má svůj příběh. Rodiče Markuse vychovávali k samostatnosti. Vyrostl na Mandalore a vypadalo to, že se i teď nikam nehne. Svoje rodiče už dlouhá léta neviděl, protože když ho oni, věrní imperiálové, přihlásili na akademii, šeredně se s nimi pohádal. Od té doby už s nimi nepromluvil. Cítil se, jako by Innab Aowe adoptoval. Vždyť i věk měl na to, aby mohl být jejím otcem.

Když dorazili na místo určení a vyvedli vězně ven, ti zůstali stát překvapením. Stormík vedle Lyella uštědřil pašerákovi drsnou ránu pažbou, ale Markus miraluku jen jemně postrčil. Chtěl ji chránit, ne jí ublížit. Lyell se nenápadně oddělil od skupiny a šel se přihlásit ke správci věznice.

Věznice Sundari měla bohatou historii. Používala ji dokonce stará Republika. Asistent správce, úlisný chlapík, už na Markuse čekal. Když ho prováděli vězením, ocitli se na mostě, pod kterým se míhali vězni v jednotvárných šedých uniformách. Lyell se pozastavil a chvilku je pozoroval. Všichni tam byli urostlí. Mezi nimi má žít drobná dívka? Pomyslel si ironicky.
„Správce na vás už čeká,“ zamručel nespokojeně asistent.

„Poručík Markus Lyell se hlásí do služby, pane,“ předpisově zasalutoval, když vešel do kanceláře.
„Tady salutovat nemusíte,“ prohlásil unaveně starý muž za stolem. Jeho nejvýraznější rys byly velké pytle pod očima od neustálého stresu.
„Takže vy tu máte nějakou misi…“
„Ano, pane, podrobnosti vám sdělit nemůžu, ale rád bych vás varoval, že je možný můj náhlý odchod.“
„Dobrá, beru to na vědomí. Teď by už měl na vás čekat jeden z našich, ukáže vám, jak to tu chodí, a zaučí vás.“
„Ehm… tak tedy na shledanou,“ vymáčkl se Markus, bez vojenského pozdravu se cítil znevýhodněn. Nový nadřízený mu jen pokynul hlavou a Lyell rozpačitě odešel.